P  ř  e  d  m  l  u  v  a

 

     Elektroakustická hudba, jak zní její současný, ve světě nejrozšířenější název, nemá
proti jiným druhům hudební tvorby staletími prověřené tradice. Základy tohoto
tvůrčího hudebního umění vznikly vlastně až na počátku našeho století v hudbě tzv.
bruitistů, jejichž hlavním představitelem byl Ital Luigi Rusollo. Byla to hudba vzniklá
pomocí rozeznívání různých kovových, dřevěných a jiných předmětů, často jen
mechanicky zesilovaná. Později, po první světové válce, vznikla řada hudebních
nástrojů, které byly přímými předchůdci dnešních syntetizérů. Nazývaly se obvykle po
svých tvůrcích, např. Martenotovy vlny nebo Thereminvox.
     Autonomní artificiální elektroakustické skladby, jak je definujeme v současnosti,
začaly vznikat až po druhé světové válce koncem 40. let. Nejprve to bylo v Paříži pod
původním názvem "musique concrète", zanedlouho nato v Kolíně nad Rýnem jako
"elektronische Musik" a v New Yorku jako "music for tape". První syntetizér v našem
pojetí, tedy přístroj nebo již hudební nástroj na syntézu zvuku, nyní často ovládaný
klaviaturou a zabudovaným počítačem, postavil v roce 1958 na columbijské univerzitě
Robert Moog, po němž se také celá první série syntetizérů nazývala.
     Elektroakustická hudba, jak nyní označujeme tento druh hudebního umění, měla ve
své vlastně krátké historii mimo již uvedené názvy jako hudba konkrétní, elektronická
a hudba pro magnetofonový pás řadu dalších označení. Byla to také hudba experimentální,
technická, měla i jiné názvy. Všechna takto nazývaná hudba se lišila kromě svého názvu
obvykle podle druhu svých základních používaných a zpracovaných zvuků. Postupem
času, kdy se původní rozdíly vytratily, došlo ke snahám o jednotné pojmenování.
Současný název vznikl počátkem 70. let v zemi tvorby prvních skladeb jako "musique
électroacoustique", v nedávné době se objevil opět ve Francii další název, charakterizující
nový způsob reprodukce elektroakustických skladeb. Je to hudba akusmatická, "musique
acousmatique", kdy autor při provádění svých skladeb na veřejnosti ještě dotváří svá
díla především formou prostorového řešení, které mu umožňuje ovládání většího počtu
reproduktorů v koncertním sále.
     Ze statistik, které sledují tvorbu elektroakustické hudby, vyplývá, že většina
skladeb, které v této oblasti vznikají, jsou samostatné kompozice, reprodukovatelné
většinou jen z magnetofonového pásu, chybí zde tedy instrumentální a vokální hudební
složka. Řada skladatelů proto realizuje svoje skladby s využitím interpretů na
koncertním pódiu a doplňuje zvuky z pásu, které mohou být i náhradou většího počtu
nástrojů nebo celého orchestru. Autoři takto vzniklých elektroakustických skladeb mají
větší možnosti provádění svých děl především pro nižší finanční náklady pořadatelů
koncertů.
     Počítačová, computerová hudba se mohla objevit až po vzniku počítačů, které se
začaly poprvé používat koncem druhé světové války k vojenským účelům. Bylo to
samozřejmě v technicky nejvyspělejší zemi - Spojených státech amerických. Zde také na
Illinoiské univerzitě došlo k tvorbě a prvnímu provedení computerové skladby, nazvané
autory Hillerem a Isaacsonem "Illiac Suite" pro smyčcové kvarteto. Premiéra se konala
dne 9. srpna 1956. Od tohoto data některé odborné publikace uvádějí vznik computerové
hudby.
     Současně dochází i k rozšíření použití počítače v jiných oblastech umělecké tvorby, a
to ve výtvarnictví, zejména v grafice, dále ve filmu, scénické práci, choreografii, v
literární tvorbě a v mnoha dalších uměleckých činnostech. Pro hudební vědu je také
velice přínosná analýza hudebních děl, kdy počítače především rychle třídí data a
získávají tak nové poznatky o hudebním stylu i jiných aspektech analyzovaných
skladeb. Počítačovou analýzu lze využít i k následné realizaci zkoumaných děl pomocí
syntetizérů, které napodobují tradiční hudební nástroje a lidské hlasy.
     Dnešní použití počítačů při vzniku elektroakustické hudby je možné rozdělit na dva
základní postupy, a to jednak na pomoc počítače při vlastní kompozici hudebních děl a
jednak na využití počítače při realizaci či reprodukci již zkomponovaných skladeb. Je
pochopitelné, že přesná hranice neexistuje. Kde počítač pomáhá při vzniku skladby po
stránce kompoziční nebo realizační je obvykle obtížné přesně zjistit, mnozí autoři,
interpreti a realizátoři se také o toto dělení nezajímají. V současné době se vytváření
elektroakustických kompozic neobejde bez použití počítačů, takže lze vlastně téměř
všechna nově vznikající díla zařadit i do hudby computerové.

     Elektroakustická a computerová hudba se k nám, na území bývalého Československa,
dostala na přelomu 50. a 60. let, tedy relativně v krátké době po prvním uvedení na
veřejnosti v zahraničí a v době stále ještě trvající komunistické cenzury, která zásadně
povolovala převážně jen hudbu socialistického realismu. Někteří naši avantgardní
skladatelé se již v této době dostali do osobního kontaktu s elektroakustickou hudbou v
zahraničí. Mezi prvními byl hudební skladatel a pedagog, profesor Miloslav Kabeláč. Jeho
zásluhou byla ve studiích pražského a plzeňského rozhlasu uskutečněna řada přednášek
pro naše skladatele. K vlastním přednáškám byli pozváni také významní představitelé
světové elektroakustické hudby, mezi nimiž byl zakladatel studia pro konkrétní hudbu v
pařížském rozhlase Pierre Schaeffer a významný propagátor využití počítačů při tvorbě
elektroakustické hudby, holandský skladatel, pedagog a teoretik Gottfried Michael
Koenig.
     Následně u nás vznikla řada elektroakustických studií, pro dobré technické zázemí
většinou v rozhlasových provozech. Úspěšně pracovala studia v Bratislavě, v Praze a v
Plzni. I v brněnském rozhlase vytvářela svá elektroakustická díla řada skladatelů
seskupených při Janáčkově akademii múzických umění. Tam také jako na historicky
první vysoké hudební škole v Československu došlo k zahájení výuky elektroakustické
hudby v roce 1969, o několik let později přibyla možnost studia i hudby computerové.
     Tento slibný vývoj byl po okupaci našich zemí v roce 1968 násilně přerušen. Výroba
elektroakustické hudby byla v rozhlasových provozech zastavena, v českých zemích
živořilo jen studio v plzeňském rozhlase. Elektroakustická a computerová hudba byla
vládnoucími kulturními činiteli minulého režimu potlačována ve formě zákazů a
omezování provádění nejen na koncertech, ale také při vydávání na gramofonových
deskách, vysílání rozhlasem a televizí i jinak diskriminována. Česká a slovenská tvorba
tohoto druhu byla oceňována především v zahraničí, u nás se šířila úspěšně zejména
formou hudebního samizdatu.
     Na základě kritiky nekonformního způsobu tvorby, kterou vedoucí funkcionáři za
ideového vedení KSČ prosazovali ve formě hesel o záštitě socialistického realismu, se
dopouštěla celá společnost pomocí víceméně souhlasného mlčení likvidace těch směrů
hudební tvorby, které bojovaly za samostatnost, svébytnost, umělecké uplatnění a
světovost české hudby. Týkalo se to nejen především alternativních hudebních
kompozičních směrů (mj. také elektroakustické a computerové hudby), ale i zcela jiných
hudebních oblastí (např. jazzu).
     V současné době, již bez neodborných zásahů cenzorů, vznikají u nás elektroakustické
a computerové kompozice v řadě špičkově zařízených studií, často i soukromých. V České
republice je nejproduktivnější a nejlépe technicky vybavené pražské Audiustudio Českého
rozhlasu. Od r. 1990 zde čeští autoři a realizátoři vytvořili přes 60 autonomních
artificiálních elektroakustických děl.
     Tvůrci elektroakustické hudby se sdružovali od poloviny 60. let ve společně pracující
skupiny, většinou pod tehdy existujícím Svazem československých skladatelů (SČS).
Nejvíce se zasloužili o tuto spolkovou činnost a tím i o rozšíření a popularizaci
elektroakustické hudby již jmenovaný prof. Kabeláč a dále hudební teoretikové dr.
Eduard Herzog a první předseda elektronické komise při SČS v Praze dr. Vladimír Lébl. V
Brně pak rozhlasový hudební režisér a dirigent Jiří Hanousek, který se stal vedoucím
brněnské tvůrčí komise skladatelů elektronické hudby.
     Nynější Společnost pro elektroakustickou hudbu (SEAH), vzniklou počátkem roku
1990 při AHUV - Asociaci hudebních umělců a vědců, předcházela od března 1989 na půdě
Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU) aktivně pracující pracovní
skupina pro elektroakustickou hudbu, kterou vedl skladatel a muzikolog dr. Milan
Slavický.  V současné době jako řada jiných společností působí "Společnost pro
elektroakustickou hudbu Praha - Brno" (jak zní její oficiální název) samostatně za vedení
svých volených představitelů, předních českých skladatelů elektroakustické a
computerové hudby Ing. Karla Odstrčila a Mgr. Rudolfa Růžičky.
     Ve světě je organizována řada soutěží elektroakustické a computerové hudby. Mezi
nejvýznamnější patří již tradiční soutěž ve francouzském Bourges, festival soudobého
computerového umění "Ars Electronica" spojený s udělováním cen v soutěži "Prix Ars
Electronica" v rakouském Linci a skladatelská soutěž v oblasti počítačové hudební
tvorby, pořádaná Společností pro počítačové umění Nové Anglie ("NEWCOMP") v Bostonu.
     Naše SEAH byla v r. 1992 iniciátorem uspořádání mezinárodní soutěže o nejlepší
elektroakustické dílo u příležitosti 25. výročí vzniku Studia pro experimentální hudbu
Československého rozhlasu v Plzni, kde byla v roce 1969 uspořádána první mezinárodní
soutěž o nejlepší skladbu v oboru konkrétní a elektronické hudby pod názvem "MUSICA
NOVA". Pro rok 1994 plánuje SEAH další vyhlášení skladatelské soutěže "MUSICA NOVA
'94" v rozšířené formě o multimediální projekty, které využívají elektroakustickou
hudbu.
     Spolupráce SEAH s obdobně zaměřenými zahraničními společnostmi, mj. s IDEA
(International Directory of Electronic Arts) v Paříži, ICMA (International Computer
Music Association) v San Francisku, IDEAMA (International Digital Electroacoustic Music
Archive) v Karlsruhe a zejména s ICEM (International Confederation for Electroacoustic
Music) v Bourges přináší svoje plody ve formě uznání práce členů naší Společnosti, jak
ukazuje řada hesel této publikace, jejíž vydání se stává akcí mimořádného významu.
     Na vzniku slovníku má prvořadou zásluhu PhDr. Miroslav Kaduch, CSc., jehož
dlouholetý odborný muzikologický zájem o naši elektroakustickou a computerovou hudbu
ocení generace skladatelů, hudebních vědců a teoretiků umění u nás i ve světě.
     Přeji této encyklopedii, aby působila na rozvoj teoretických i praktických poznatků o
elektroakustické a computerové hudbě obdobně, jako dodnes vysoce platný Pacltův
"Slovník světových skladatelů" z počátku 70. let na naše znalosti o soudobé hudbě v
zahraničí.

Rudolf Růžička

 

Předmluva k druhému vydání

 

     Velice mě potěšila zpráva kolegy Miroslava Kaducha o přípravě opraveného a
doplněného vydání osobního slovníku českých i slovenských tvůrců, realizátorů a
hudebních teoretiků, zabývajících se elektroakustickou hudbou. Po nečekaně velkém
zájmu je slovník zcela rozebrán.
     Na poměry u nás, které platily ještě před několika málo roky, vychází v
neuvěřitelně krátké době jeho druhé vydání s opravami nepříjemných tiskových chyb,
jsou doplněna stávající hesla o nejnovější údaje a dvanáct hesel je zařazeno zcela nově.
     Recenze slovníku v časopise Czech Music '95,3,s.8, vydávaném
pražským Hudebním informačním střediskem za podpory Nadace Českého hudebního fondu,
přispěla k rozšíření informací o slovníku také v odborných zahraničních kruzích.
     Proto bylo přistoupeno k přípravám vydání slovníku v cizích jazycích pro potřeby
stále častějších setkání a jednání zástupců naší elektroakustické hudby v zahraničí, při
účasti na kongresech, konferencích a seminářích, pro informace o tvůrcích
elektroakustické a computerové hudby na kompaktních discích apod. Obzvlášť potřebné
budou slovníky pro pořadatele koncertů, interprety a hudební historiky.
     Autor, jeho spolupracovníci a vydavatelé slovníků mají pro současnost i pro budoucí
generace neocenitelnou zásluhu na propagaci a rozšíření české a slovenské
elektroakustické hudby.

 

Rudolf Růžička