P ř e d m l u v a
Elektroakustická hudba, jak zní její současný, ve světě nejrozšířenější
název, nemá
proti jiným druhům hudební tvorby staletími prověřené tradice. Základy tohoto
tvůrčího hudebního umění vznikly vlastně až na počátku našeho století v hudbě
tzv.
bruitistů, jejichž hlavním představitelem byl Ital Luigi Rusollo. Byla to hudba
vzniklá
pomocí rozeznívání různých kovových, dřevěných a jiných předmětů, často jen
mechanicky zesilovaná. Později, po první světové válce, vznikla řada hudebních
nástrojů, které byly přímými předchůdci dnešních syntetizérů. Nazývaly se
obvykle po
svých tvůrcích, např. Martenotovy vlny nebo Thereminvox.
Autonomní artificiální elektroakustické skladby, jak
je definujeme v současnosti,
začaly vznikat až po druhé světové válce koncem 40. let. Nejprve to bylo v
Paříži pod
původním názvem "musique concrète", zanedlouho nato v Kolíně
nad Rýnem jako
"elektronische Musik" a v New Yorku jako "music for tape".
První syntetizér v našem
pojetí, tedy přístroj nebo již hudební nástroj na syntézu zvuku, nyní často
ovládaný
klaviaturou a zabudovaným počítačem, postavil v roce 1958 na columbijské
univerzitě
Robert Moog, po němž se také celá první série syntetizérů nazývala.
Elektroakustická hudba, jak nyní označujeme tento druh
hudebního umění, měla ve
své vlastně krátké historii mimo již uvedené názvy jako hudba konkrétní,
elektronická
a hudba pro magnetofonový pás řadu dalších označení. Byla to také hudba
experimentální,
technická, měla i jiné názvy. Všechna takto nazývaná hudba se lišila kromě
svého názvu
obvykle podle druhu svých základních používaných a zpracovaných zvuků. Postupem
času, kdy se původní rozdíly vytratily, došlo ke snahám o jednotné pojmenování.
Současný název vznikl počátkem 70. let v zemi tvorby prvních skladeb jako
"musique
électroacoustique", v nedávné době se objevil opět ve Francii další název,
charakterizující
nový způsob reprodukce elektroakustických skladeb. Je to hudba akusmatická,
"musique
acousmatique", kdy autor při provádění svých skladeb na veřejnosti ještě
dotváří svá
díla především formou prostorového řešení, které mu umožňuje ovládání většího
počtu
reproduktorů v koncertním sále.
Ze statistik, které sledují tvorbu elektroakustické
hudby, vyplývá, že většina
skladeb, které v této oblasti vznikají, jsou samostatné kompozice,
reprodukovatelné
většinou jen z magnetofonového pásu, chybí zde tedy instrumentální a vokální
hudební
složka. Řada skladatelů proto realizuje svoje skladby s využitím interpretů na
koncertním pódiu a doplňuje zvuky z pásu, které mohou být i náhradou většího
počtu
nástrojů nebo celého orchestru. Autoři takto vzniklých elektroakustických
skladeb mají
větší možnosti provádění svých děl především pro nižší finanční náklady
pořadatelů
koncertů.
Počítačová, computerová hudba se mohla objevit až po
vzniku počítačů, které se
začaly poprvé používat koncem druhé světové války k vojenským účelům. Bylo to
samozřejmě v technicky nejvyspělejší zemi - Spojených státech amerických. Zde
také na
Illinoiské univerzitě došlo k tvorbě a prvnímu provedení computerové skladby,
nazvané
autory Hillerem a Isaacsonem "Illiac Suite" pro smyčcové kvarteto.
Premiéra se konala
dne 9. srpna 1956. Od tohoto data některé odborné publikace uvádějí vznik
computerové
hudby.
Současně dochází i k rozšíření použití počítače v
jiných oblastech umělecké tvorby, a
to ve výtvarnictví, zejména v grafice, dále ve filmu, scénické práci,
choreografii, v
literární tvorbě a v mnoha dalších uměleckých činnostech. Pro hudební vědu je
také
velice přínosná analýza hudebních děl, kdy počítače především rychle třídí data
a
získávají tak nové poznatky o hudebním stylu i jiných aspektech analyzovaných
skladeb. Počítačovou analýzu lze využít i k následné realizaci zkoumaných děl
pomocí
syntetizérů, které napodobují tradiční hudební nástroje a lidské hlasy.
Dnešní použití počítačů při vzniku elektroakustické
hudby je možné rozdělit na dva
základní postupy, a to jednak na pomoc počítače při vlastní kompozici hudebních
děl a
jednak na využití počítače při realizaci či reprodukci již zkomponovaných
skladeb. Je
pochopitelné, že přesná hranice neexistuje. Kde počítač pomáhá při vzniku
skladby po
stránce kompoziční nebo realizační je obvykle obtížné přesně zjistit, mnozí
autoři,
interpreti a realizátoři se také o toto dělení nezajímají. V současné době se
vytváření
elektroakustických kompozic neobejde bez použití počítačů, takže lze vlastně
téměř
všechna nově vznikající díla zařadit i do hudby computerové.
Elektroakustická a computerová hudba se k nám, na
území bývalého Československa,
dostala na přelomu 50. a 60. let, tedy relativně v krátké době po prvním
uvedení na
veřejnosti v zahraničí a v době stále ještě trvající komunistické cenzury,
která zásadně
povolovala převážně jen hudbu socialistického realismu. Někteří naši
avantgardní
skladatelé se již v této době dostali do osobního kontaktu s elektroakustickou
hudbou v
zahraničí. Mezi prvními byl hudební skladatel a pedagog, profesor Miloslav
Kabeláč. Jeho
zásluhou byla ve studiích pražského a plzeňského rozhlasu uskutečněna řada
přednášek
pro naše skladatele. K vlastním přednáškám byli pozváni také významní
představitelé
světové elektroakustické hudby, mezi nimiž byl zakladatel studia pro konkrétní
hudbu v
pařížském rozhlase Pierre Schaeffer a významný propagátor využití počítačů při
tvorbě
elektroakustické hudby, holandský skladatel, pedagog a teoretik Gottfried
Michael
Koenig.
Následně u nás vznikla řada elektroakustických studií,
pro dobré technické zázemí
většinou v rozhlasových provozech. Úspěšně pracovala studia v Bratislavě, v
Praze a v
Plzni. I v brněnském rozhlase vytvářela svá elektroakustická díla řada
skladatelů
seskupených při Janáčkově akademii múzických umění. Tam také jako na historicky
první vysoké hudební škole v Československu došlo k zahájení výuky
elektroakustické
hudby v roce 1969, o několik let později přibyla možnost studia i hudby
computerové.
Tento slibný vývoj byl po okupaci našich zemí v roce
1968 násilně přerušen. Výroba
elektroakustické hudby byla v rozhlasových provozech zastavena, v českých
zemích
živořilo jen studio v plzeňském rozhlase. Elektroakustická a computerová hudba
byla
vládnoucími kulturními činiteli minulého režimu potlačována ve formě zákazů a
omezování provádění nejen na koncertech, ale také při vydávání na gramofonových
deskách, vysílání rozhlasem a televizí i jinak diskriminována. Česká a
slovenská tvorba
tohoto druhu byla oceňována především v zahraničí, u nás se šířila úspěšně
zejména
formou hudebního samizdatu.
Na základě kritiky nekonformního způsobu tvorby,
kterou vedoucí funkcionáři za
ideového vedení KSČ prosazovali ve formě hesel o záštitě socialistického
realismu, se
dopouštěla celá společnost pomocí víceméně souhlasného mlčení likvidace těch
směrů
hudební tvorby, které bojovaly za samostatnost, svébytnost, umělecké uplatnění
a
světovost české hudby. Týkalo se to nejen především alternativních hudebních
kompozičních směrů (mj. také elektroakustické a computerové hudby), ale i zcela
jiných
hudebních oblastí (např. jazzu).
V současné době, již bez neodborných zásahů cenzorů,
vznikají u nás elektroakustické
a computerové kompozice v řadě špičkově zařízených studií, často i soukromých.
V České
republice je nejproduktivnější a nejlépe technicky vybavené pražské Audiustudio
Českého
rozhlasu. Od r. 1990 zde čeští autoři a realizátoři vytvořili přes 60
autonomních
artificiálních elektroakustických děl.
Tvůrci elektroakustické hudby se sdružovali od
poloviny 60. let ve společně pracující
skupiny, většinou pod tehdy existujícím Svazem československých skladatelů
(SČS).
Nejvíce se zasloužili o tuto spolkovou činnost a tím i o rozšíření a
popularizaci
elektroakustické hudby již jmenovaný prof. Kabeláč a dále hudební teoretikové
dr.
Eduard Herzog a první předseda elektronické komise při SČS v Praze dr. Vladimír
Lébl. V
Brně pak rozhlasový hudební režisér a dirigent Jiří Hanousek, který se stal
vedoucím
brněnské tvůrčí komise skladatelů elektronické hudby.
Nynější Společnost pro elektroakustickou hudbu (SEAH),
vzniklou počátkem roku
1990 při AHUV - Asociaci hudebních umělců a vědců, předcházela od března 1989
na půdě
Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU) aktivně pracující
pracovní
skupina pro elektroakustickou hudbu, kterou vedl skladatel a muzikolog dr.
Milan
Slavický. V současné době jako řada jiných společností působí
"Společnost pro
elektroakustickou hudbu Praha - Brno" (jak zní její oficiální název)
samostatně za vedení
svých volených představitelů, předních českých skladatelů elektroakustické a
computerové hudby Ing. Karla Odstrčila a Mgr. Rudolfa Růžičky.
Ve světě je organizována řada soutěží elektroakustické
a computerové hudby. Mezi
nejvýznamnější patří již tradiční soutěž ve francouzském Bourges, festival
soudobého
computerového umění "Ars Electronica" spojený s udělováním cen v
soutěži "Prix Ars
Electronica" v rakouském Linci a skladatelská soutěž v oblasti počítačové
hudební
tvorby, pořádaná Společností pro počítačové umění Nové Anglie
("NEWCOMP") v Bostonu.
Naše SEAH byla v r. 1992 iniciátorem uspořádání
mezinárodní soutěže o nejlepší
elektroakustické dílo u příležitosti 25. výročí vzniku Studia pro
experimentální hudbu
Československého rozhlasu v Plzni, kde byla v roce 1969 uspořádána první
mezinárodní
soutěž o nejlepší skladbu v oboru konkrétní a elektronické hudby pod názvem
"MUSICA
NOVA". Pro rok 1994 plánuje SEAH další vyhlášení skladatelské soutěže
"MUSICA NOVA
'94" v rozšířené formě o multimediální projekty, které využívají
elektroakustickou
hudbu.
Spolupráce SEAH s obdobně zaměřenými zahraničními
společnostmi, mj. s IDEA
(International Directory of Electronic Arts) v Paříži, ICMA (International
Computer
Music Association) v San Francisku, IDEAMA (International Digital
Electroacoustic Music
Archive) v Karlsruhe a zejména s ICEM (International Confederation for
Electroacoustic
Music) v Bourges přináší svoje plody ve formě uznání práce členů naší
Společnosti, jak
ukazuje řada hesel této publikace, jejíž vydání se stává akcí mimořádného
významu.
Na vzniku slovníku má prvořadou zásluhu PhDr. Miroslav
Kaduch, CSc., jehož
dlouholetý odborný muzikologický zájem o naši elektroakustickou a computerovou
hudbu
ocení generace skladatelů, hudebních vědců a teoretiků umění u nás i ve světě.
Přeji této encyklopedii, aby působila na rozvoj
teoretických i praktických poznatků o
elektroakustické a computerové hudbě obdobně, jako dodnes vysoce platný Pacltův
"Slovník světových skladatelů" z počátku 70. let na naše znalosti o
soudobé hudbě v
zahraničí.
Rudolf Růžička
Předmluva k druhému vydání
Velice mě potěšila zpráva kolegy Miroslava Kaducha o přípravě opraveného a
doplněného vydání osobního slovníku českých i slovenských tvůrců, realizátorů a
hudebních teoretiků, zabývajících se elektroakustickou hudbou. Po nečekaně
velkém
zájmu je slovník zcela rozebrán.
Na poměry u nás, které platily ještě před několika
málo roky, vychází v
neuvěřitelně krátké době jeho druhé vydání s opravami nepříjemných tiskových
chyb,
jsou doplněna stávající hesla o nejnovější údaje a dvanáct hesel je zařazeno
zcela nově.
Recenze slovníku v časopise Czech Music '95,3,s.8, vydávaném
pražským Hudebním informačním střediskem za podpory Nadace Českého hudebního
fondu,
přispěla k rozšíření informací o slovníku také v odborných zahraničních
kruzích.
Proto bylo přistoupeno k přípravám vydání slovníku v
cizích jazycích pro potřeby
stále častějších setkání a jednání zástupců naší elektroakustické hudby v
zahraničí, při
účasti na kongresech, konferencích a seminářích, pro informace o tvůrcích
elektroakustické a computerové hudby na kompaktních discích apod. Obzvlášť
potřebné
budou slovníky pro pořadatele koncertů, interprety a hudební historiky.
Autor, jeho spolupracovníci a vydavatelé slovníků mají
pro současnost i pro budoucí
generace neocenitelnou zásluhu na propagaci a rozšíření české a slovenské
elektroakustické hudby.
Rudolf Růžička